Je mi zima. I když mám konečně novou bundu s kapucí a s kožešinou. Ta kožešinka mě hryže u krku, ale módní trend loňského podzimu mi nenabídl jinou volbu. Trp, parádo, říkám si. A balím si krk šálou, aby mi ho ta hryzavá umělotina neožrala do krve. 

Mám pochmurnou náladu. Tu si napravuji večerním grogem z griotky. Ale to je asi tak jediné, co mě s Měsícem Listopadem tu a tam usmiřuje. Navíc se blíží Vánoce, nemám dárky, fluidum co koupit, a vlastně ani nic moc na ně. 

Ve vzduchu cítím napětí a nervozitu. Mám ji já, mají ji kolemjdoucí. Mají ji i šéfové. Blíží se konec roku a je třeba tvořit plány na příští rok. To je vytáčí. A oni pak zase vytáčí nás. 

Podvědomě čekám, co se zase semele. A ono se semele. Nejsem sama, kdo má blbou podzimní náladu a tendenci vylítnout jak čertík z krabičky. Emoce hrají v Listopadu prim. Padají blbá rozhodnutí, blbá slova, blbé názory. Vymýšlejí je totiž blbé hlavy. Zvláštní, že se blbá rozhodnutí většinou schovávají za rozhodnutí jiných, pak často neznámých lidí. Dnes jako vloni. Jako před dvaceti lety. Je to stejné. Zase. Ta dokola se meldující písnička. 

Onehdy vidím a slyším v hlavních zprávách, že brněnský lední méďa poputuje ne do vídeňské ZOO, ale na Slovensko. Je to prý škoda, protože ho tam čeká menší výběh a menší bazén. 

Co nevidím a neslyším v hlavních zprávách je, že brněnští radní na hodinu vyhodili o podzimních prázdninách devatenáct let úřadujícího ředitele (blbé slovo, když „úřadovat“ je dnes synonymem neschopnosti) jednoho prestižního bilingvního gymnázia. Ředitele, který školu vybudoval, obsadil výtečným učitelským sborem a zasloužil se o její lesk a slávu široko daleko. Dostal prý v zemi galského kohouta i řád rytíře… 

Takže zase padlo jedno blbé rozhodnutí. 

Lidi z toho mají blbou a ještě blbější náladu. Zase. Lidi totiž něco vědí o aroganci moci. Proto píší petice, pořádají průvody a demonstrace. Zase. Dvacet let po revoluci. Lidi jsou totiž rádi, když jsou jejich ratolesti rádi a hřeje je, že mají i svého ředitele rádi. Obdivují, že mladí mají rádi svou školu, že do ní rádi chodí a že jsou na ni hrdí. Těší je, že v ní vládne pohoda, tvůrčí a přátelský duch, vzájemná vstřícnost a slušnost. Taky disciplína a smysl pro povinnost. Nevídané. Žádná arogance moci. Studenti zoufale volají: „Vraťte nám srdce naší školy!“. Derou se mi do očí slzy hořkosti. 

Studentka napsala esej k 17. listopadu o svobodě a šachových figurkách. Smutnou esej, namísto ódy. Místo příprav oslav si studenti prožívají minulost přímo v praxi. Tak jako kdysi. Zase. 

Listopad není dobrý měsíc. Je plný emocí a nostalgie. Nemám ráda Listopad. Už letitě. Páni Měsíci prominou. V Listopadu: 

Fouká vítr. Prší. Všude kolem nás se válí spadané, rozmoklé a prohnilé listí, které nikdo neuklízí, ač by měl…